PŘEŽÍT SVOJÍ SMRT

Vědci zbourali představy o smrti. Zjistili, jak děsivé je umírání, a co cítíme před ním i po něm

Strach ze smrti je pro mnoho lidí tím nejhorším, s čím se kdy setkali. Jiní se ale mnohem více bojí samotného umírání. A nyní se prokázalo, že k tomu mají dobrý důvod. Umírání totiž podle nejnovějších výzkumů probíhá úplně jinak, než jak jsme si dosud mysleli. Lidé totiž poté, co zemřou, dokáží ještě nějakou chvíli vnímat svět kolem. Jen o tom nikdo neví.

Podle nové studie, kterou provedli výzkumníci na univerzitě v New Yorku, mysl a vědomí zesnulého člověka vnímá svět kolem i poté, co jeho srdce přestane bít. Lidé, kteří jsou považováni za mrtvé, tak ještě nějakou dobu vědí o všem, co se kolem nich děje.

O to horší ale je, že jejich tělo už nedokáže reagovat na vnější podněty. Postupně umírá a na sklonku života si tak umírající připadá jako vězeň ve vlastním těle. Slyší hlavy, vidí okolí, ale nemůže dát lidem kolem nijak najevo, že je jeho mysl ještě naživu.

Zjistil to tým odborníků pod vedením doktora Sama Parnia, který zkoumal, co se děje s mozkem poté, co srdce selže a člověk je považován za mrtvého. Podle výsledků bádání zůstává lidský mozek aktivní i po selhání srdce a lidé slyší, když o nich okolí mluví.

Zároveň si také uvědomují si, že jsou mrtví, ale jejich tělo už není schopno reagovat. Mozek a orgány na hlavě totiž odumírá pomaleji než srdce a vědomí tak stále funguje. Podle lékařů je tento stav prokazatelnou první fázi smrti.

Studie vychází z výpovědí lidí, kteří přežili zástavu srdce. Pacienti, kterým nebyla podána sedativa, prý přesně věděli, co se kolem nich dělo. Slyšeli lékaře a pamatovali si rozhovory personálu. Někteří navíc celou situaci i viděli svýma očima. Reagovat na ni ale jinak nedokázali.

Co následuje poté?

Nejnovější studie doplňuje nedávný výzkum kanadských vědců, kteří zjistili, že po smrti život ani zdaleka nekončí. Zatímco postupně selhávají a odumírají jednotlivé orgány, mozek funguje dál. A poměrně dlouho.

Řádově se může jednat o jednotky až desítky minut, během kterých je tělo sice mrtvé a člověk už není při vědomí, elektrické vzruchy a impulsy v mozku ale stále fungují. A to relativně stejně jako u živé osoby.

Podle deníku Independent se lékaři na vlastní oči přesvědčili, že je jejich teorie pravdivá. Zatímco pacienti byli klinicky mrtví, tedy neměli puls a zorničky nereagovaly na vnější podněty, mozek stále fungoval. Pracoval na úplně stejné úrovni jako během hlubokého spánku.

Studie, kterou publikovala University of Western Ontario, dále uvádí, že mozková aktivita po klinické smrti není samozřejmostí. Podle lékařů ji lze pozorovat zhruba u 25 procent lidí, u zbytku lidí naopak mozek zkolabuje dříve, než srdce.

Podobné pokusy se dosud prováděly pouze na zvířatech a vědci proto věřili, že mozek umírá maximálně minutu po klinické smrti. U lidí je tato doba výrazně vyšší a nikdo zatím neví proč. Stejně tak lékaři netuší, proč se mozek každého člověka chová po smrti jinak.

Mozek žije dál, tělo se snaží

Vědci také nedávno zjistili, že ani naše tělo po smrti okamžitě nezemře. Podle magazínu Open Biology se naopak se snaží dát dohromady a zregenerovat se. Výsledky tohoto výzkumu by mohou pomoci pochopit procesy, které probíhají v těle pacientů například v konečné fázi rakoviny.

Podle studie nazvané Sledování dynamiky genových přepisů po smrti pracují buňky i poté, co přestanou pracovat tělesné orgány. Může za to zvýšení genové exprese, procesu, který kontroluje tvorbu proteinů nebo důležitých chemických reakcí probíhajících v našem těle. K tomu ale dochází pouze v některých případech.

Může se proto stát, že ačkoliv člověk zemře a orgány přestanou pracovat, buňky v lidském těle nikoliv. Tělo se ještě nějakou dobu snaží opravit samo sebe. Podle dosavadních zjištění jde navíc o vlastnost, kterou mají všechny živé organismy.

Mezinárodní tým vědců z Washingtonské univerzity pod vedením Alexe Pozhitkova zjistil, že tyto procesy probíhají například u ryb a myši. Věří proto, že genová exprese se vyskytuje u všech zvířat i u lidí.

Co se děje před umíráním?

Už víme jak umírání probíhá i co se děje po něm. Otázka co se děje před ním je tedy nasnadě. Říká se, že člověku před smrtí proběhne celý jeho život před očima. Jestli je to ale skutečně pravda se pokusili zjistit lékaři z izraelské nemocnice, kteří zkoumali myšlenky a pocity lidí, kteří měli nějakým způsobem blízko ke smrti. Výsledky jejich bádání zveřejnily americké vědecké magazíny.

Lidé, kteří přežili vlastní smrt, se zapojili do unikátní lékařské studie. Tým odborníků se v ní pokusil zjistit, jak probíhají poslední minuty našeho života. A byl velmi překvapen.

Ti, kteří měli ke smrti velmi blízko nebo si klinickou smrtí prošli, totiž mnohdy před očima skutečně viděli svůj život. Oslovení lidé totiž přiznali, že viděli několik událostí z vlastního života, které ale nebyly chronologicky seřazeny.

Tým lékařů z jeruzalémské nemocnice Haddassah analyzoval příběhy sedmi lidí, kteří se ocitli blízko smrti, a zjistil, že návrat ke vzpomínkám ze života může být způsoben tou částí mozku, která ukládá vzpomínky.

Jak je ale možné, že právě tato část mozku je při umírání aktivní natolik, že nám promítá v mysli obrazy našeho života? I na to lékaři našli odpověď, domnívají se totiž, že právě tato mozková část patří mezi poslední části postižené nedostatkem kyslíku a ztrátou krve. Proto je schopna pracovat i ve chvíli, kdy člověk ztrácí vědomí a pomalu umírá.

Podle lékařů se často jedná o vzpomínky, které jsou citově naplněné. Jeden z účastníků přiznal, že u nich neexistoval lineární průběh, a nedokázal proto odpovědět na otázku jak dlouho je prožíval a proč právě tyto konkrétní vzpomínky viděl.

"Bylo to, jako bych tam byl celá staletí. Nebyl jsem v době ani v žádném prostoru. Byl to okamžik a zároveň tisícovka let. Obě ale zároveň ani jedno," cituje studie jednoho z účastníků.

Zdroj: GOOGLE - Libor Novák

Končí smrtí náš život? Většina našich předků si myslela, že ne. A většina současníků na planetě si myslí totéž: i když umřeme, budeme nějak existovat dál. Je to jen laciná útěcha?

Jako dítě jsem si smrt představoval jako nekonečnou tmu. Užil jsem si ještě jako školák tolik narkóz, kolik si jich většina lidí neužije za celý život. Z té doby mi dodnes zůstaly dva vjemy. Jednak pach uspávacího plynu a potom zážitek - nezážitek neexistence.
Dali mi na obličej masku, nařídili počítat. Nedostal jsem se ani k devatenácti, pak jsem začal plést pořadí čísel, jakási síla mě hodila pod operační stůl, divoce mnou točila a pak nebylo nic. Vůbec nic.

Stejně se bojím

Ani taková zkušenost ale nestačí. Jako moderní člověk vím, že se za tmy nemusím bát na hřbitově, protože mrtví jsou spolehlivě mrtví. Ale stejně se bojím. Možná je nás víc, jak ukazují průzkumy z posledních let, kolem 35 procent Čechů věří v nějakou podobu posmrtného života - ať už jde o život věčný, nebo reinkarnaci. (V Polsku je to 87 procent, což by trochu vysvětlovalo, proč se Poláci tolik nebojí nasazovat svůj život.) Na tom, co si o životě po smrti myslím já nebo někdo jiný, ale nezáleží. Bylo by třeba nějak prokázat, že na druhém břehu naše existence pokračuje.

Americký konzervativní autor indického původu Dinesh D'Souza, jehož kniha Život po smrti u nás nedávno vyšla, rozebírá argumenty pro variantu, že život smrtí nekončí. V našem prostředí, kde jsou za směšné považováni často věřící, může znít provokativně jeho teze, že mimo jsou ateisté. "Důkazy ateistů, že po smrti není život, nejsou o nic lepší než důkazy věřících, že po smrti život je. Obě skupiny tvrdí něco, co nemohou vědět. Ateista i věřící se opírají pouze o víru." Řečeno česky, ani žádný mrtvý ateista se nevrátil a neřekl: Viděl jsem, že po smrti nic není.

Problém je v tom, že o životě po smrti můžeme něco vědět jen nepřímo, ale tak je to analogicky i ve vědě. Co víme o nitru hmoty a černých dírách? Přímo je vidět nemůžeme. Stejně tak je tomu tady. Z toho, že v život po smrti věří většina lidí, že tu existuje záhadný jev, že si člověk uvědomuje sám sebe a fakt, že tento svět podle poznatků vědy už nemůžeme vnímat podle pouček starého naivního materialismu, můžeme posmrtný život označit aspoň za možný model.

"Na posmrtném životě je nejpozoruhodnější to, že víra v něj je naprosto univerzální," připomíná Dinesh D'Souza. A takové přesvědčení není jen výrazem lidské touhy po posmrtném životě. A i kdyby, tak se nic neděje. To, že každý duševně normální člověk toužil po pádu komunismu, taky ještě neznamenalo, že konec komunismu nemůže přijít. Navíc v mnoha kulturách věřili v jakousi posmrtnou existenci, i když to byla spíš chmurná vyhlídka. Antický člověk věděl, že po smrti se bude jako jakýsi stín plížit podsvětím, což je i ve srovnání s průměrným lidským životem mizérie. Křesťané věří v nebe, ale stejně tak věří v peklo. Někteří až tolik, že z toho mají psychosomatické problémy. Hinduisté a buddhisté zase věří v nová zrození, ale vidí to spíš jako utrpení. Smrt je konec hmotného těla.

Dinesh D'Souza poukazuje na to, že to, co pod názvem hmota známe, se chová někdy podivně. Pak není racionální důvod, proč by Kristus nemohl vstát z mrtvých, chovat se jako každý jiný člověk, třeba snídat s apoštoly a taky procházet zdí. Neznáme ještě tento vesmír, a co když je jich víc a platí tam jiné zákony? "Vědomí není součástí těla," říká autor. "Vědomí není v těle, jako jsou v těle nervy a neurony. Vědomí se těla zkrátka drží a nakládá s ním. Tělo je pro vědomí jakýmsi přijímačem a vysílačem, ne autorem či výrobcem."

Příliš málo mrtvých

Zajímavé jsou zkušenosti lidí, kteří se dostali do blízkosti smrti, tedy prožili takzvanou klinickou smrt, zastavení těch životních funkcí, jež by dříve stačilo k prohlášení za mrtvého. Lidé klinicky mrtví, které se díky moderní vědě podařilo vzkřísit, mají podobné zkušenosti, zážitky pobytu mimo své tělo, vidí sebe i nemocniční personál, putují jakýmsi tunelem, pociťují lehkost. Setkávají se se světelnou bytostí, jež jim často říká, že se nemají vrátit zpět, což oni neochotně učiní, protože tam, kde jsou, se jim koneckonců dost líbí.

Ano, tito lidé nejsou v přísném slova smyslu mrtví, ale jejich zážitky ukazují na to, že člověk těsně před hranicí smrti zažívá věci, které jsou obtížně vysvětlitelné a přinejmenším zpochybňují rozšířenou představu o těle připomínajícím stroj, kterému došlo palivo, a tak končí provoz. Jak vysvětlit, že klinicky mrtví viděli věci, jež v hlubokém bezvědomí vidět neměli a které se dají prokázat? D'Souza na závěr tvrdí, že víra v posmrtný život je výhodná, protože zbavuje úzkosti, což člověku pomáhá k lepšímu psychickému i fyzickému zdraví. Dává také životu vyšší smysl a víra v odměnu a trest po smrti pomáhá morálce a spravedlnosti. Není rozumné se jí držet?

Věřit v život po smrti není nerozumné, je to model, jenž ledacos vysvětluje a nic člověku nebere. Každopádně vypadá střízlivěji než úvahy Stephena Hawkinga o tom, že mimozemšťané by na nás byli nejspíš zlí.

Zdroj: GOOGLE - Jan Jandourek


Průlomová studie dokazuje, že život po smrti existuje

Zajásal jsem dnes po ránu nadšením. Na serveru Lidovky.cz se objevil článek, který hovořil o věcech, jež obvykle spadají do kolonky "ezo" a nedočkají se seriózního pojetí - v tomto případě o tom, co se děje po smrti.

Moje nadšení nemohl zkalit ani fakt, že článek, který se tvářil jako aktuální, hovoří o studii dva roky staré, přesně ze srpna 2016. Jelikož jsem si informací o tomto výzkumu tehdy nevšiml, pro mě to nová a aktuální informace je. Lepší pozdě nežli později.

Jde o to, že vědci, kteří se obvykle snaží najít nějaké vysvětlení, které zkušenosti lidí bagatelizuje, místo aby se jejich zkušenost snažili vědecky vysvětlit (kdyby neuměli vysvětlit blesk, jsou raději schopni tvrdit, že neexistuje), provedli seriózní výzkum, jehož závěry jsou jasné: Lidé si v momentu své smrti uvědomují, že právě umírají. Podle doktora Sama Parnii, jenž vedl výzkum v Langoneově lékařském centru Newyorské univerzity, pracuje lidské vědomí i poté, co tělo nevykazuje žádné známky života. Vědomí si prostě žije "svým životem" i bez těla.

Ve studii vědci mluvili s 2060 lidmi z Velké Británie, USA a Austrálie, kteří prožili zástavu srdce, ale doktorům se podařilo je resuscitovat. Logicky, protože i v případě, že by vědomí nakrásně žilo životem věčným, by po opravdové smrti bylo pro vědce při současném stavu téměř nemožné se s ním dohovořit. Dvě pětiny studovaných pacientů potvrdily, že po zástavě srdce cítili prožívání, ať už vědomí blížící se smrti, nebo strach.

Někteří z pacientů byli podle doktora Parnii dokonce schopni zcela věrohodně popsat, co se s nimi v průběhu klinické smrti dělo. Například sledovali doktory a sestřičky při práci a byli schopni popsat i to, o čem si povídali, ačkoli byli v kómatu a mozek či srdce nefungovaly. A tak se klidně může stát, že se díváte na svou vlastní smrt. Šifra již informovala třeba o neurochirurgovi z Harvardu Ebenu Alexanderovi, který něco takového zažil. "Na podzim roku 2008, po sedmi dnech v kómatu, v němž můj mozek byl naprosto nečinný, jsem zažil něco tak hlubokého a intenzivního (ačkoli bych podle všech současných poznatků neměl zažít vůbec nic), že mi to dalo vědecký důvod být přesvědčen o životě po smrti," vyprávěl.

"Moje tělo leželo v hlubokém spánku, moje mysl byla plně při vědomí a já sám jsem byl živ a zdráv. Moje nervová tkáň v mozku byla ochromena bakteriemi, které jej vyřadily úplně z činnosti. Díky tomu se mé vědomí vydalo na cestu do jiné dimenze obrovského Vesmíru. Dimenze, o které jsem nikdy předtím ani nesnil, že existuje, a o které by mé staré Já s naprostou radostí prohlásilo, že nic takového jednoduše neexistuje. Ale ta dimenze, svět, který byl nespočetněkrát popsán lidmi, kteří si prožili zážitek blízké smrti nebo jiné mystické stavy, tam skutečně je.

Opravdu to existuje. To, co jsem viděl a naučil se, mi obrazně řečeno dalo nový pohled na svět. Svět, ve kterém jde o víc než jen o naše mozky a těla a kde smrt rozhodně není koncem naší existence vědomí, ale jen pouhým uzavřením jedné z dalších kapitol na cestě existence.

Nejsem první, kdo získal zkušenost s tím, že vědomí existuje za hranicemi těla. Záblesky těchto zkušeností jsou stejně staré jako lidstvo samo. Pokud ale vím, tak jsem jediný zadokumentovaný případ, který "cestoval" do tohoto světa v situaci, kdy: 1) Nervová aktivita mozku byla kompletně nulová a 2) Mé lidské tělo bylo pod intenzivní medicínskou kontrolou každou minutu, a to po celou dobu během těch sedmi dnů, kdy jsem byl v kómatu."

Zdroj: GOOGLE - Milan Vidlák